Co jsem zažil během tzv. pandemie

V tomto článku chci věcně popsat, co jsem osobně zažil v období tzv. pandemie, to znamená především subjektivní a objektivní osobní zkušenosti v roce 2020, 2021 a 2022 až do vpádu ruských ozbrojených sil na Ukrajinu. Chci předložit prostý popis svých zážitků, dojmů a myšlenek. Pokud zde překládám některé své subjektivní názory, tak je zmiňuji hlavně proto, abych uvedl, co mě motivovalo k mým postojům, rozhodnutím a myšlenkám. Tím snad vznikne jasně pochopitelný ucelený text.

Když vše začalo

Pokud si dobře vzpomínám, "covidová opatření" České Republiky se mě i jiných lidí zcela bezprostředně začaly dotýkat někdy kolem začátku jara roku 2020. Tou dobou jsem dělal ve velké prodejně truhlářského materiálu, což byla práce převážně venku a také s velkým tokem zákazníků. Šlo hlavně o prodej desek, řezání trámů, zpracovávání kamionů atd. Už v té době jsem měl velmi nízké mínění o tzv. "médiích hlavního proudu" a záměrech těch, kdo s nimi mohou manipulovat. Také o všem, co je spojené s farmaceutickým průmyslem. Například, když už se stalo, že jsem byl nemocný a byly mi předepsány antibiotika, automaticky jsem po odchodu z ordinace recept házel do koše. Toto moje názorové nastavení tedy nejspíše způsobilo, že když jsem ještě před zavedením "covidových opatření" v práci slyšel, že "v Číně padá jeden za druhym" a podobně, tak jsem tyto řeči vůbec nebral vážně. Zprávy se ovšem vytrvale opakovaly se stupňující se tendencí a já jsem si pro sebe začal říkat: "Co je tímto sledováno, o co jim jde?" a pak rázem přišla divočina spojená s opatřeními.

Už mnoho let před touto tzv. pandemií jsem přičichl k pochopení, že mezinárodní politika je z velké části hrou, jejíž cíle nejsou transparentně odhalovány široké veřejnosti, nebo je i veřejnost přímo klamána. Tohoto přesvědčení se nemohu zbavit ani dnes. Vzhledem k tomu se mi otevřelo široké pole pro spekulace o tom, k čemu tato "intenzivní mediální masáž" může skutečně sloužit. Tak jako tak, jsem proti opatřením nezakrytě rebeloval z části snad z principu, z části asi proto, abych provokoval lidi, kteří se mi zdáli schopní spolknout cokoliv, bez jakékoliv vůle připustit si, že všechno může být i jinak. Šéf později ve firmě na účet už plně běžících "covidových opatření" sebejistě prohlásil, že "stejně to dostaneme všichni", a i když jsem si v hlavě říkal, že já nic nedostanu, tak tohle prohlášení pro mě znamenalo určitou úlevu od všudypřítomné atmosféry hysterického strachu. Atmosféru, která mi na tom všem vadila nejvíc.

Výpověď

Koncem letních prázdnin jsem skončil v zaměstnání s plánem, že budu nezaměstnán tak dlouho, dokud mi na to budou stačit finance. Předpokládal jsem asi půlroční volno. Co se týče mého rozpoložení, cítil jsem se jako vyložený odpůrce politicko-společenské situace, která vznikla kolem covidu a akorát když mi začalo volno, konala se ve městě, kde žiji, demonstrace proti vládním opatřením. Zašel jsem se tam podívat. Líbil se mi tam nejvíce řečník, ze kterého jsem cítil vyzařovat idealismus svobody, nebo ještě lépe lásku ke svobodě, a který to vše uměl dobře podat. Pak se mi líbil ještě někdo, ale moc se mi nelíbili řečníci, kteří převážně jen nadávali. Další demonstrace jsem viděl už jen na záznamu a pokud si pamatuji, žádná se mi již nelíbila ani zdaleka tolik jako tato.

Všude jsem se snažil chodit bez respirátoru, což bylo bez zaměstnání mnohem jednodušší, protože jsem měl případně i čas na to zajít si sednout někam na policii, kterou mi bylo několikrát vyhrožováno. Zajímavý byl jeden celkem klidný incident v hypermarketu. Byl jsem bez respirátoru a mladá prodavačka na pokladně, která svůj respirátor měla nasazený pod nosem, se do mě začala pouštět s poučením asi ve smyslu, že všichni to nosí, tak proč ne já. Já jsem jí odpověděl otázkou: Jaký je tu rozdíl mezi mnou a vámi, když oba dýcháme nosem? Nechápavě na mě koukala a já si uvědomil, že zde se ani nejedná o víru lidí v to, že je zakrytí dýchacích otvorů chrání, ale o symbol, kterým musíme být všichni označkováni. Respektive jsem pro tuto myšlenku, kterou mělo tehdy více lidí, právě našel potvrzení.

Když jsem měl pocit, že šikana spojená s opatřeními již přerůstá určité meze a přešla mě také chuť komukoliv nevlídnému cokoliv vysvětlovat, tak jsem začal být trochu úskočnější. Tvrdil jsem například na jednom úřadu, že respirátor nenosím ze zdravotních důvodů, když v takovýchto situacích po mě chtěli předložení zdravotních dokumentů, tak jsem se odvolával na nepovinnost toto předkládat. Tak jsem byl otázán, jak si mají ověřit, že skutečně trpím nějakými zdravotními komplikacemi. Na to jsem říkal něco ve smyslu "proč se ptáte mě"? Přiznám se, že jsem se tímto i bavil, i když v pozadí toho vždy byl nelehce popsatelný nepříjemný pocit týkající se toho, jak moc si lidé nyní dokáží zasahovat vzájemně do soukromí a osobní svobody. Paní úřednice mi při odchodu oznámila, že příště zavolají policii a já šel. V budově se na mě při odchodu všichni dívali jaksi nepřívětivě, jen jakási stará uklízečka se se mnou přívětivě rozloučila. Policejní stanice sousedila hned s tímto úřadem.

Ohrožoval jsem životy jen proto, abych si připadal jako hrdina? Pravdou je, že jako hrdina jsem si připadat chtěl již od dětství a určitě to i jakási chuť rebelovat hrála svoji roli, ale také jsem si říkal, že z principu budu trvat na užívání jasného selského rozumu, respektive jsem se o něj nechtěl nechat oloupit. Právě proto jsem nemohl akceptovat jako morálně směrodatné tvrzení institucí, které mi neříkali: Podívej se kolem sebe co se posledního půl roku děje, podívej se na to, jak respirátory zcela očividně člověka chrání před... pozitivním testem.. a zkus uznat, že naše opatření jsou rozumná. Pokud zde jsou nesrovnalosti, mějme veřejnou debatu. Ne, bylo mi ze všech stran opakováno: tady ti předkládáme naše data, naše statistiky, náš pohled na to co se děje a naše řešení. Pokud nacházíš jiné informace někde jinde, vidíš kolem sebe něco jiného, tak jde o nebezpečné dezinformace a jestliže je také šíříš, tak jsi sám nebezpečný. A mimochodem, teď ti ukážeme, jak si umýt ruce.. Tady jsem žádnou autoritu vhodnou k následování vidět opravdu nedokázal.

Dokonce mi připadalo, že když se lidé již začali bát méně, tak se hned začalo mluvit o mrazácích na mrtvoly na ulicích. Já jsem si jenom mohl lámat hlavu nad tím, proč Švédsko se svým přístupem k respirátorům již ty mrazáky na ulici nemá, ale lámal jsem si hlavu s něčím úplně jiným. Později totiž zesílil tlak na různé malé živnostníky a zvláště to bylo vidět na malých farmářích, kterým bylo různě znemožňováno prodávat na farmářských trzích. Nejvíce absurdní na tom bylo to, že člověk který chtěl jít původně na farmářské trhy a nemohl, nebyl odkázán na to, aby si šel někam jednotlivě vyzvednout svůj sterilní nákup, ale měl jít prostě do supermarketu a tlačit se tam s lidmi kolem regálů s jídlem v uzavřeném prostoru, zatímco farmáři krachovali. Od té doby jsem si již nemohl nemyslet, že je zde snaha likvidovat každého, kdo není finančně závislý na státu nebo velkých korporacích a snažil jsem se na toto všechno upozorňovat, jak jsem jenom mohl.

Nové zaměstnání

Můj půlrok volna uběhl a měl jsem nastupovat do nového zaměstnání, malého podniku zabývajícího se výzkumem a výrobou v oboru materiálových úprav. Asi týden po mém nástupu začalo dobrovolné testování na pracovištích s tím, že od dalšího týdne už bude nedobrovolné. Šlo o výtěr z nosohltanu. Odmítal jsem se toho účastnit a tak jsem měl rozhovor s vedoucím o tom, že se tomu další týden stejně nevyhnu a další dost zarážející rozmluvy, které mě měly přesvědčit. V práci byl jeden kolega, který také odmítal chodit na testy, jinak tam chodili všichni i v době dobrovolnosti. My dva jsme nechodili ani když to bylo povinné a donutili jsme tím firmu koupit méně invazivní testy. To jsem se již účastnil. 

Respirátor na pracovišti jsem ale odmítal nosit, dělávalo se to tam sice jenom, když se "někdo díval" ale já jsem se tohoto pokrytectví nechtěl účastnit. Šéf vedoucího se mě ptal jestli ho začnu nosit, měla tuším přijít nějaká návštěva. Byl to na mě velký tlak a řekl jsem něco ve smyslu: ano ale jen pro tentokrát. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že tento šéf běžel hned po našem rozhovoru naštvaný rovnou za svým šéfem a ptal se ho, jestli mě může vyhodit - byl jsem ještě ve zkušební době - ale ten mu řekl, že ne.

Svými postoji v zaměstnání jsem se dostal do poměrně dost složité situace, kolega který byl spolu se mnou "ve vzdoru" proti mnoha nařízením, totiž také věřil v to, že země je placatá a o celé situaci, která se tehdy odehrávala měl celou řadu teorií, které byly celkem snadno vyvratitelné. Říkal také i věci, které byly podle mě založeny na realitě, ale já nechtěl být spojován s těmi ostatními věcmi. Jednou mi říkal, že na testovacích tyčinkách jsou pohyblivé nano-částice, které lze vidět pod mikroskopem. Mikroskopy byly ve firmě a tak jsem mu říkal, ať ho na chvíli zamluví, že se na to podíváme. To ale nechtěl a nějak se vymluvil. Kromě toho jsem také problém s jeho agresivním postojem vůči doktorce a personální, které prováděly a zařizovali testy. Nepovažoval jsem je jako odpovědné za to, že jsme tlačeni, abychom chodili na testy a mimo to také chováním mého kolegy rostla jejich nevlídnost vůči mě. Tím mi začalo období spojené s celou řadou událostí, při kterých jsem se cítil, že bojuji sám na dvou frontách zároveň. Dostával jsem se do z mého pohledu společensky neřešitelných situací a to postupně vedlo k tomu, že jsem přijal určité vnější kompromisy, jejichž účelem mělo být, abych se jevil více nenápadným, ale názorově v principu pořád stejným. 

Do práce a z práce jsem jezdil tramvají. Když jsem měl veselou náladu, tak si často revizoři ani nevšímali, že nemám respirátor v době, kdy to bylo povinné. Dokonce jsme se i často příjemně pozdravili a věděl jsem, že případné konflikty budu řešit chladně a s pochopením. Náladu jsem ovšem vždy dobrou neměl a zkušenost mi říkala, že bych se měl v takových chvílích raději konfrontaci vyhýbat. Jednou cestou z práce mě upozornili revizoři na to, že nemám respirátor a jestli si ho nasadím, řekl jsem že ne, tak mi řekli, že musím vystoupit. Klidně jsem řekl, že tedy vystoupím. Neměl jsem v úmyslu se dál s revizory bavit na zastávce a tak jsem se pěšky vydal směrem k domovu. Jeden z revizorů mě ale zastavil a začal mě přesvědčovat, že je na mé straně, že ten respirátor ale musím nosit, dokud toto nařízení nepoleví. Zeptal jsem se, co když to samo od sebe nikdy nepoleví? Pak mi vysvětloval, že lidé mají v mobilech aplikace, skrze které se navzájem udávají a někdo to musí řešit. Já jsem si jen říkal "a před tímto se mám sklonit?" Pak už jsem se trhl a odešel. Později jsem respirátor v MHD někdy nosil, když jsem neměl dobrou náladu, kterou jsem nechtěl konfliktem znásobit a přinést si ji domů nebo do práce. 

Když pak přišlo od vlády povolení odložit v MHD respirátory a většina lidí to udělala opravdu ten den kdy skončila účinnost tohoto opatření, tak jsem dokázal nepohrdat jen těmi, kdo si je na sobě ještě nechali. Ti tím ukázali, že věří, že jim to k něčemu reálně je. Ti ostatní mi přišli jako listí ve větru a zrádci svobody, ale jelikož jsem sám dělal kompromisy, nemohl jsem z ničeho doopravdy vinit nikoho. Později události na Ukrajině (začátek roku 2022) téměř úplně vytlačili z mediálního prostoru tu tzv. pandemii a tím se i lidé sami o ní přestali zajímat. Po tom všem co jsem zažil, jsem měl už dost zkušeností na to, abych se k "novému" rozdělení společnosti stavěl mnohem více s odstupem a neviděl "spojence" v lidech jen proto, že se nějak dovtípili, že oficiální pravda je zavádějící. Prostě jsem se už tak snadno nenechal strhnout okázalými projevy heroismu a vážil jsem mnohem pečlivěji každá svoje slova.

Závěrem

Všemi popsanými událostmi jsem procházel s postupně narůstající nechutí k věčnému stěžování si na problémy ve světě, které je spojené s věčně negativním myšlením a neochotou k běžné lidské slušnosti. Také ve mě ale silně narostla nechuť ke všemu optimismu a příjemné mimice, které jsou založeny na zavírání očí před tím, co se děje a proplouvání životem s taktikou služ komu služ. Nechci v sobě ale živit odpor ani k sobě, ani k jiným a tak hledím raději na výzvu přiblížit se ideálu optimisty, který jde životem s otevřenýma očima.