Poznámky

Ezoternější pohled na planety

• Karma působí v různých kruzích. Nejužší kruhy - je vykonán čin a hned následuje dojem - radost, uspokojení, strach, výčitky svědomí, utrpení atd. Takto funguje osud, který je vytvářen činností osobních planet - Slunce, Luna, Merkur, Venuše, Mars. Slunce - popudy k uplatnění osobní autority nebo sebeprosazení - následuje pocit zdravého sebevědomí nebo pýcha a osudy s tím spojené. Luna - popud k vmísení se vědomím do světa jevů - dobrý pocit z kvalitního rozlišování, zdravého soucitu nebo také pocit zasnění spojený s nerozlišováním. Merkur - popud k vytváření myšlenek - možné projevy jsou jasné. Venuše - vše co souvisí se společenskými vztahy a láskou - dojmy z napojení se na lidi a související osudy. Mars - agresivní naladění, nervozita, to vede k napětím nebo činům, které z vnějšku vyvolávají příslušnou reakci. 
• Jupiter a Saturn se na druhou stranu týkají obrovských karmických okruhů, které mají kořeny v minulém životě. Jde tedy o osud, který není reakcí na bezprostřední činy, ale osud vnucující se zdánlivě bez příčiny. U Jupitera formou přízně, "otevřených dveří", společenským vzestupem. U Saturna útlakem, potlačováním našich aspirací a ideálů. - "Je zde zákon, který spoutává jak v myšlení, tak v konání všechno projevené. Nedovoluje mu aby vyzařovalo energii, která se rodí z činů a je v přímém protikladu k právě působící karmě, která se proměňuje v čin". Uran - vytržení do světa s jinými karmickými podmínkami? Člověk by pak viděl jiné vztahy a možnosti, ale při nerozumném vytržení by po pádu pak o to více trpěl - může dojít k určité dezorientaci ve světě běžné karmy. Neptun - procítění se k vnímavosti světa karmických příčin? Měl by teoreticky vzniknout sklon vyhýbat se nepříznivým činům, tedy při dobrém Neptunu by mělo docházet k morálnímu zhodnocení.
  
• Člověk je na duševní úrovni Bohem, chce-li něco, hned se to začne plnit. Jelikož je tu ale hodně lidí se stejnou mocí, kteří chtějí často to samé, tak se naše přání opožďuje. Úspěšný je ten, kdo dokáže zrušit přání jiných lidí a je vytrvalý ve svém. V astrologickém smyslu je nejsnadnější cesta za splněním přání ukryta v oblasti života, která se týká Jupitera, je to ta nejpřímočařejší cesta. Nejvíce potlačování jsme v oblasti života, která se týká Saturna, zde dochází k tomu nejvýraznějšímu opoždění.
• "Poznání vztahů mezi příčinami a následky nás poučuje, že stav, jejž nazýváme člověkem, je jen jakousi mátohou, potácející se mezi hnacími silami přírody následkem příčin, které sám vyvolal. Hříčkou těchto sil zůstane tak dlouho, dokud se mu nepodaří přemáhat pokušení k činům z osobních pohnutek."
• Vliv Měsíce: Karma v latentním (utajeném) stavu je silou celkem neutrální. Je v nás a kolem nás, vdechujeme ji a opět vydechujeme a ona přitom může zůstat nečinná. Když však člověk dotykem smyslů s jistým předmětem probudil popud k nějaké činnosti, chopí se karmy, která odpovídá povaze toho kterého činu, a druzí lidé podle své přirozenosti říkají, že onen člověk vykonal dobrý nebo špatný čin. - V ezoterním pojetí může být Měsíc pokládán za nejvlivnějšího kosmického činitele, vyvolávajícího dění, jehož původ je v okamžikových podnětech něco vykonat. Je to analogické neklidu na mořské hladině. Toto dění v poměru k vlivu Měsíce je neklid, jaký pozorujeme na mořské hladině; je tedy obtížné určit přesně jeho povahu, vyjma její rámcové klasifikace. Tato klasifikace se opírá o konstelace Měsíce. Měsíc shrnutí: Popud něco udělat - následkem toho dění, které je analogické neklidu mořské hladiny. Toto dění lze rámcově charakterizovat pomocí postavení nativního Měsíce. 
• Celkové shrnutí: Slunce - vědomí svého já, sebevědomí, které chrání sílu osobní vůle před okolními vlivy, Měsíc - smyslové vědomí, základní zdroj popudů k vnější činnosti, které podmiňují vlnobití dějů, dle postavení: oblast nebo aspekt vnějšího světa, na které se člověk vědomím orientuje a rámcový charakter vyvolaných dějů, Merkur - vědomé myšlení, schopnost se myslí soustředit, Venuše - ohledy na pozemské uspořádání společenského života, Mars - vnitřní horko způsobující činitel, který podněcuje tímto způsobem k cholerickému výpadu, Jupiter - vyjádření příznivé karmy z předchozího života, příznivá karma i v duševním smyslu (nálady, idee), postoj k pravdě, Saturn - vyjádření nepříznivé karmy z předchozího života, potlačování našich aspirací vnějším světem, ale také poznání karmických zákonů hmotné oblasti a schopnost s nimi pracovat v souladu. Uran - náhlá vytržení nad oblast běžných karmických zákonů? Vánek těchto oblastí? Neptun - pocitové naladění se na sféru karmických příčin? To co znamená tedy Uran mentálně, to znamená Neptun citově? Ascendent - "jarní bod" horoskopu, základní impuls, základní snaha díky které si připadáme skuteční. Descendent - jak druhé uznáváme, bereme na vědomí, registrujeme jejich důležitost, co na ně projektujeme

Slunce a Měsíc

Kdyby zde bylo v astrologickém smyslu jenom Slunce bez Měsíce, člověk by hledal všechno pouze jenom v sobě a postupně by se propracoval jaksi automaticky k naprosté nezávislosti. Slunce symbolizuje sebevědomí - vědomí sebe sama a člověk se takto může obohacovat radostmi vyvěrajících čistě z jeho já. Nepotřebuje sebe sama hledat někde venku a tak všechna jeho síla zůstává uvnitř. 

Měsíc běhá v zajetí pozemské gravitace a odráží Sluneční světlo. Je to symbol zrcadleného světla (sebe)vědomí, které je zakleté v říši pozemských forem. Kdyby zde byl v astrologickém smyslu pouze Měsíc bez Slunce, z lidí by se stali bludní duchové bezmocně unášení vlnobitím života. Domnívám se, že takovýto duchové vznikají také činností významných osobností. Máme zde například řeckého hrdinu Achillea, který chtěl dosáhnout nesmrtelnosti svými heroickými výkony v trojské válce. Člověk Achilleus zemřel, ale zůstal zde duševní otisk, který nese vlastnosti, které tento řek chtěl vtisknout do paměti věčnosti. Všichni si tuto postavu stále připomínáme a Achilleus tedy v jistém smyslu, jak si přál, nadále žije, ale pouze ve sféře Měsíčního vlivu. Celistvěji žije pouze skrze lidi, kteří se nechají tímto jeho duchem inspirovat. Když Odysseus, další hrdina trojské války, procházel ještě za živa podsvětím, narazil tam na duši padlého Achillea. Obětní krví tuto duši oživil, aby ho poznala a mohl si s ní promluvit. Dozvěděl se, že Achilleus ač se stal v podsvětí samotným králem, raději by byl sluhou někde v cizině než takovýmto panovníkem.

Měsíc nutí člověka do činnosti ve světě forem. A z této činnosti se vyvíjí duševní vlnobití podobné rozbouřené mořské hladině. Také duševní naladění, se kterým se člověk vrhá do činnosti má svůj příliv a odliv. Pokud je Měsíc v něčí nativitě velmi výrazný a bouřlivý, symbolizuje život, který se nachází v silných duševních bouřích. Slunce v horoskopu pak symbolizuje, co člověk dělá, aby se v tomto duševním vlnobití neztratil jako individuum. Pokud je tedy Slunce v horoskopu silné a Měsíc nevýrazný, jedná se o stabilního člověka, který je vystaven poměrně nevýrazným životním nárazům. Je-li situace opačná, člověkem se může velmi snadno ztrácet na moři života, může snadno v tomto moři ztratit sebe sama. (Pokud obě "světla" silně působí, člověk je pevným majákem obklopeným rozbouřeným mořem.) Propadne se jako ubohý Achilleus do země stínů, kde srdce Sluneční soustavy nesvítí. Odtud se pak bude snažit posedat lidi, aby se mohl znovu a znovu napájet živoucí krví těch, kdo do úplné temnoty nespadli. A ostatně, co jiného také je skutečně sexuálně vzrušená žena, než ztělesněním touhy po zářící krvi nějakého muže?

Slunce je odleskem našeho božského původu. Domnívám se, že všechny ty božské postavy, které známe, jsou také jen produkty Měsíce, neboli tím, co bychom zrovna tak mohli vidět uvnitř nás samých. Možná právě proto indičtí bohové mají ve vlasech symbol Měsíce - jako skrytou nápovědu o jejich původu. Někteří pohanští bohové se dokonce dožadují lidské nebo zvířecí krve.

Nebeská světla

Postavy:

Jan (já) - pochází z dobře situovaných poměrů, ale rodina tu již není, dělal chvílí horníka/v armádě/na statku, ale nyní je dobře situovaný a nemusí chodit do práce

Martin Milestone - syn britského hudebníka pocházející ze scottského venkova, vztah k pohanství, hudbě, experimentování s drogama, matka češka

Sebastián - dělník ve skladu, podivně zamlklý, občas srší ostrovtipem, ale nikdo o něm nic moc neví.

Jmenuji se Jan a není to tak dlouho, co jsem vstoupil do světa třicátníků. Žiji nyní sám v malém bytě a právě mi skončil roční úvazek horníka. Do dolů mě dostala moje sporadická touha po dobrodružstvích a životních extrémech. Není to ovšem tak, že bych pocházel ze špatných poměrů. Ve skutečnosti jsem v dětství a během dospívání nepoznal ani malou vidinu finančního nedostatku, spíše naopak. Možná právě proto jsem nikdy neměl pochopení pro snahy, jejichž jediným účelem je zbohatnutí a po tragické smrti mého mladšího bratra, jsem se již ani neobtěžoval s dokončováním vysokoškolských studií.

Je to zvláštní kam člověka může zavést osud, pokud se úzkostlivě nedrží běžného pojetí štěstí. Občas se mi zdá, že mě cosi zevnitř nutí k instinktivní touze udělat cokoliv, čím bych se vysmál smrti. Prostě takový pocit, nutkání, které člověka vedou na hranici nebezpečí. Asi proto jsem už od dětství miloval westerny jako například "Tenkrát na západě", které pouze zdánlivě mají prostoduchý děj. Je něco přitažlivého na lidech, kteří o sobě moc nemluví a vysmívají se smrti jakoby o nic hrozného nešlo.

Ještě stále zdeptán nedlouho po bratrově smrti žil jsem v cizím městě v bytě s několika spolubydlicími. Jedním z nich byl o pár let starší Martin Milestone, jež pochází ze Scottského venkova, jeho otec se tehdy živil jako hudebník a jeho matka je Češka, se kterou se po rozvodu rodičů odstěhoval do její rodné země, kde jsme se potkali. S Milestonem jsem sdílel pokoj a byl to vůbec nevšední člověk. Srdcem pohan, umělec, věčný rebel a měl až posvátnou úctu k drogám měnících stav vědomí. Rozhodné zajímavá společnost pro někoho, kdo je právě zdrcen ztrátou bratra. Oba jsme tehdy dělali v průmyslové čtvrti v obrovském skladě - práci pro nenáročné. Není na tom nic zvláštního ocitnout se na takovém místě, zdá se mi totiž, že pokud někdo má filozofické sklony, které nepřináší zrovna úplně plodné výsledky, může velmi snadno skončit v podobném zaměstnání, zvláště pokud obohacuje svůj život kouřením marihuany a zájmy podobného rázu. Zkrátka, člověk zde narazil na docela zajímavé charaktery.

Jeden člověk pro mě byl opravdovou záhadou, vlastně asi pro všechny, kdo se nad ním pozastavili. Jmenoval se Sebastián. Působil příjemným až vznešeným vzhledem, ale moc nemluvil, i když jinak uměl obratně všechny provokace obrátit ve vtip nebo vše otočil tak, že jeden nevěděl, proč za tímto člověkem vůbec chodil. Byl také možná astrologem nebo tak něco, ale ne takovým tím běžným, který předvídá kdy je vhodná doba pro lásku atd. Jednou jsme se s ním já, můj spolubydlící a ještě někdo bavili nějak náhodou o hvězdách a on nás na konci rozhovoru jen tak mimoděk upozornil, že je dnes jistá planeta velmi špatně postavena a ať si dáme velký pozor na naší zakázku. Pak se smál a nikdo nevěděl, jestli to myslel vážně nebo ne, ani se nikdo neptal a šlo se do práce. Na všechno jsme zapomněli a ten den jsme zničili zakázku za několik desítek tisíc. Věc, která se v tomto skladu vůbec běžně neděla.

Sebastián ale v této práci dlouho nedělal a odešel náhle bez rozloučení. O rok později, když jsme také já a Martin v této práci skončili, začali jsme užívat na nějaký čas volna nezaměstnaných a pak mi byl odkázán byt. Dosavadní společné bydlení jsme tedy nakonec úplně rozpustili. Každý ze spolubydlících se dobrodružně rozešel do jiného kouta světa. Co se týče mě, já byl vždy jednou nohou ve světě samotářů a druhou nohou připraven nejistě vstoupit do nějakého dobrodružství, pokud by se naskytlo. Nyní jsem měl touhu zažít nějaké milostné dobrodružství. Tak jsem ho také zažil, ale nijak hlouběji mojí životní žízeň neuspokojilo. Chtěl jsem se poohlédnout po jiných ženách, stát se zábavným v jejich společnosti, cvičil jsem s činkami, poznal jsem dokonce ženy různých národností a ras, ale ať jsem dělal, co jsem mohl, nakonec jsem byl vším tím natolik znechucen, že mi bylo každou chvíli na zvracení.

Léta plynula. Touha nějak projevit mužnou energii mě ovšem neopustila a tak jsem se pouštěl do všech dalších možných i nemožných snah a podniků, přitom tato moje divokost podivně kontrastovala s neklidem, který bylo možno se vzrůstající tendencí sledovat ve světě. Začala totiž už dvacátá léta 21. století a ať už tu byla nějaká zvláštní souvislost nebo ne, se mnou vše šlo od nadšení ke zklamání a tento vzorec se se stupňující tendencí pořád opakoval. Nakonec jsem se ocitl ve stavu, kdy jsem dával za pravdu samému Gautamu Buddhovi, že za každou sladkostí světa vězí jeho vnitřní hořkost a prosil jsem Boha, aby mi toto rázně připomínal, kdykoliv bych zase v lehkovážnosti zapomněl.

Pak nastala zajímavá noc, kvůli které vlastně toto vše píši. Seděl jsem sám na kraji lesa, během teplé letní noci a pozorval Měsíc v úplňku - vesmír mě totiž vždycky zajímal - když se k mému nekonečnému překvapení mým směrem blížil Sebastián. Nebylo to jakobych viděl starého přítele, kterým uzavřený Sebastián koneckonců nikdy nebyl, spíše vše vyznělo jaksi uvnitř jako nepopsatelná hrozba, které bych se za běžných okolností musel bát. Cítil jsem se jako přimražený k mechem porostlé zemi, když mě náhle pohltil ten známý pocit osvobozující radosti, když člověk cítí se vzrušením blízkost smrti a chce se jí vysmát. Byl jsem ale ticho. Sebastián klidně přisedl, chvíli jsme mlčeli, pak ukázal na Měsíc a řekl: "Tato svítící němá tvář je symbolem všech našich životních starostí a její jizvy jsou jizvami na naší duši". Nechápal jsem, co to má znamenat, ale poslouchal jsem dál. Sebastián takto pokračoval:

"Kdo se chce podobat Slunci, ten musí nalézt všechno v sobě, sílu i radost. Měsíc je pouhým zajetcem naší země, ale přesto zrádně předstírá, že dokáže svítit jako Slunce, kolem něhož všechno obíhá. Kdo je jako Měsíc, ten bude vždy hledat na zemi to, co může nalézt v sobě." Více jsem zpozorněl, protože vzhledem k nedávnému vývoji mého života zněla tato poslední věta jako narážka. Podíval jsem se na Sebastiána sedícího vedle mě a vůbec mi nepřipadal jako kolega z bývalé práce. Působil na mě spíše jako ztělesněné tajemství, které má být právě odhaleno. Sebastián pokračoval: "Po zemi chodila celá řada mužů s mocnou touhou stát se samotným Sluncem, kteří ale skončili podobní Měsíci. Každý ještě dnes zná bájného Achillea, hrdinu trojské války, který chtěl získat nesmrtelnost svými hrdinskými činy. On také jistou nesmrtelnost získal, člověk Achilleus padl, ale jeho obraz rezonuje ve světě dodnes. Je to ovšem obraz produkovaný Měsíčním svitem, bezduchým svitem temnoty. Obraz, který se neustále snaží povstat tím, že inspiruje živé. Když Odysseus, další hrdina slavné trojské války, procházel ještě za živa podsvětím, narazil na duši svého přítele Achillea. Ten nemohl Odyssea poznat ani s ním mluvit, dokud mu Odysseus nedal napít obětní krve. Pak Odysseus na něm viděl, že je zde v podsvětí velkým vládcem, ale Achilleus hned na to zabědoval, že by raději byl sluhou někde v cizině, než muset být nadále tímto panovníkem."

Vždycky jsem měl řeckou historii a legendy rád a čekal jsem napjatě, kam tohle všechno bude směřovat. "Slunce je jako nekonečné ze sebe sama vyvěrající sebeuvědomění, jako jakýsi pevný maják vědomí sebe sama. Měsíc se na druhou stranu podobá duševní hladině rozbouřeného moře, proti němuž člověk chce stále nějak nesmyslně bojovat nebo jím být někam unášen. Kdo se nechá úplně pohltit tímto rozbouřeným mořem, ten započne život bludné duše v hlubinách podsvětí, kde už srdce naší planetární soustavy nedosvítí a bude lačně toužit po krvi těch, jejichž srdce ještě neupadly do úplných temnot. Také žena, když je přemožena opravdovou pohlavní touhou, netouží po ničem jiném, než po zářící mužské krvi. Všichni ti krvelační pohanští bohové nejednají jinak, potřebují krev, aby vystoupili ze stínů. Kdo chce ale být podobný Slunci, musí najít v sobě všechno i tyto Bohy. Indičtí bohové májí ve vlasech symbol Měsíce - jako skrytou nápovědu, že samostatně mimo nás tito Bozi žijí jen pokud se na věc díváme pod vlivem Měsíční záře. Nyní ale nastává doba, kdy stále více lidí nedokáže vidět rozdíl mezi Slunečním a Měsíčním světlem ani v jejich nejhrubších rysech." 

Náhle řeč ustala, vše se stalo jaksi mlhavým a já se začal probouzet uprostřed noci u sebe doma, kde jsem usnul vyčerpáním. Měsíc již byl za zenitem. Na obrazovce naproti posteli mi běžel jakýsi dokument o Alexandru Velikém, který si nepamatuji, že bych zapínal. Zastavil jsem přehrávání, abych si mohl podrobně zapsat zajímavý sen, což občas dělávám. Při opětovném usínání jsem myslel na Sebastiána. Co asi dělá? Kde je? Náhle jsem upadl do bezesného spánku. 

Ráno se mě již celá věc dotýkala pouze mlhavě, ani jsem si hned nevzpomněl, že jsem si sen někam zapsal. Udělal jsem si snídani a prošel si e-maily, odběry videí atd. Později toho dne jsem pátral, jestli se nedá něco zjistit o Sebastiánovi, nikdo si už na něj nevzpomínal a s Milestonem, který by si ho určitě alespoň pamatoval, se mi nepodařilo spojit. Já sám žádnou stopu nenašel. Vše jsem tedy pustil z hlavy a večer jsem si řekl, že bych mohl shlédnout dokument o Alexandru Velikém, který se začal přehrávat, když jsem spal. V průběhu dokumentu byl záběr natočen na detaily jakési řecké sochy, kterou jsem byl okamžitě naprosto šokován. Vypadala přesně jako Sebastián. 

•  V pravém slova smyslu ve své nejhlubší podstatě je člověk psychicky vždy více spjat s kosmem než se zemí. Jeho psychické vybavení je spíš modifikací dechu než potravy.

• Druhý druh denního vědomí, projevující se ve vyhraněném jáství, je jenom fiktivní existencí; představuje však duchovní sílu, jev nebo prostředí, vnucující bytosti jistou karmickou linii. Jáství, jakožto silový duchovní jev, slučuje působivá abstrakta, z nichž je vlastně bytost stvořena a jež tímto způsobem přivádí na úroveň zdánlivě skutečného bytí. Proto je vědomí" vehiklem", unášejícím všechny příčinné karmické síly až ke hrobu. V kritických okamžicích, na prahu života a smrti, vědomí já, jehož hladina se mocně vzdouvá vůlí k životu, projevovanou pudem sebezáchovy, sdruží uchopující psychologické síly; já samo je pak odevzdá na místo jejich určení podle zákona o realizaci karmických kvalit v určité existenci. Jinými slovy: právě vědomí já je psychologickým faktorem, přenášejícím příčinné síly bytostných existencí, jež vedou k novým objektivacím. V okamžiku smrti vědomí já tyto síly sdruží a následkem náklonností, vzešlých z karmických dispozic, je usměrní k vhodné a jim odpovídající nové objektivaci. Jáství pak zanikne jako housenka v kukle a nový motýl - vědomí - přeskočí na nový materiál, kde bude pokračovat v nepřetržité linii sebe-obnovy.

•  Smyslové vědomí jakožto třetí druh denního vědomí představuje uvědomovací okamžiky, odehrávající se na materiálu, který je tělem a tyto okamžiky představují dotyk smyslů s předměty. Realita smyslového vědomí je stupňována právě existencí jáství, což konečně v souhrnu uděluje životnosti intenzitu. Bez jáství by smyslové vědomí vyjadřovalo životnost jen v mlhavých projevech; tak je význam funkcí smyslového vědomí vázán na vědomí já. Za doby duchovní degenerace bytostí se právě smyslové vědomí stává vědomím nejdůležitějším. Provází uvědomování nějakým pocitem, myšlenkou nebo duševním stavem. Duchovně degenerující lidé netouží po stavu vědomí o sobě, nýbrž právě po uvědomování se v pocitových efektech. Proto je v dobách duchovní degenerace smyslové vědomí považováno za nejvyšší ze všech skutečností.

• V dnešní době, kdy psychologie nenabádá k zesilování bytostného napětí, ale naopak k jeho uvolňování, již nikdo nechápe k čemu měla sloužit pohlavní segregace. 

Hezká osobnost nerovná se hezká duše a naopak

Materialistický světonázor nám přímo říká: My jsme našimi těly! Není zde žádná duše nebo vědomí mimo tělo. Vše ve vnitřním smyslu podstatné jsou pouze chemické procesy v těle a život, jak ho známe, je pouhou náhodou. Na konci života je smrt a nic víc. Co zde tedy máme za východiska? Zde je nejvyšší možnou metou ukájení tělesných chtíčů. Čeho jiného zde dosahovat? K čemu jsou nám za takových podmínek například neosobní ideály a touha po objektivní pravdě? Zbytečné krámy. Vyznáváme tedy materialismus a osobnost se jeho požadavkům přizpůsobuje, přizpůsobuje se snaze za každou cenu z každé situace vytěžit něco potěšitelného pro sebe. Taková osobnost proto všechno vidí subjektivně. Otázkou je, musí být taková osobnost automaticky hrubá? Kdosi řekl něco ve smyslu: příjemná osobnost ještě neznamená, že je hezká duše a stejně tak nehezká osobnost ještě neznamená, že duše je zkažená. Když na toto ovšem lidi upozorníme, snadno se rozčílí, obzvláště ženy. Takto dotčená žena může být krásná, milá, všechno se může točit kolem jejích přívětivých úsměvů... ale v hlavě nenajdeme často nic, než hlínu. A když se najde člověk, který nechce z toho milého tanečku kolem haldy splašků, kolem té hory materialistickým uvažováním nahromaděných krámů, padat na kolena, tak už je to s jeho morálkou jaksi nahnuto.. Nedejbože pokud by se před těmito milými bytůstkami tento člověk zastal nějakého hrubého muže. Třeba nějakého novodobého Sokrata. To se potom může taková žena rozzuřit až do běla jen proto, že někdo nastavil zrcadlo její duši. Ale toto se samozřejmě netýká pouze žen. Každopádně před takovýmito milými bytůstkami budeme nuceni padat do duševního prachu tím více, čím více budeme vyznávat materialistický pohled na svět - a když ne teoreticky, tak alespoň způsobem života. Až se v prachu dostatečně vyválíme, tak ať hrubí nebo milí, nebudeme již o nic lepší a bude nám to už všechno jedno. A pokud do nás za nějaký čas začne pád civilizace strkat příliš dotěrně, svedeme to všechno na politiky. Co je morální, to se odvíjí od zřetelů a pokud jsou zřetele materialistické, tak platí ono: Jsi prach a v prach se obrátíš!

Sluneční vs. Měsíční osobnost

- Sluneční osobnost: Je zde sebeuvědomění, přítomnost určitého pocitu nebo myšlenky já jsem vyvěrající jaksi z jádra. Z toho plyne určitý klid. Měsíční osobnost: projektování sebe sama do jiných, vidění sebe sama v situacích, ztotožňování s tím, co je vnímáno. Ženská, měsíční osobnost je povahově zvoucí, aby do ní vnikla (sexuálně, psychicky) sluneční osobnost. Ta pak vše zevnitř jakoby prozáří. Oba typy osobností samozřejmě disponují opačnými energiemi, ženská osobnost se dokáže vzmužit a mužská se ztotožňuje s vnímaným, jde zde tedy o poměr sil. Pokud je v mužském horoskopu o mnoho silnější Luna než Slunce a Venuše je nějak napadena Marsem (případně Uranem?) například konjunkcí, můžou se objevit v charakteru homosexuální sklony.

Psychické složky 2

Vědomí: Slunce - vědomí já, Luna - smyslové vědomí, Merkur - vědomá mysl

Cit: Cit je intelektualizovaný pud, který má obstarat požitky tělu, Venuše - společenský cit, ženská tělesná vášeň, Mars - mužská tělesná vášeň, společenský cit u žen. Jsou tu dvě polarity, jedna naviguje fyzickou touhu přímo, druhá se projevuje idealističtěji jakožto společenský cit. Účelem těchto složek je uspokojit pudové požadavky - rozmnožovací pud a pud sebezáchovy.

Těmito složkami se vyčerpává ryze osobní působení. Slunce je centrální složka, vědomí "já jsem" poutá ostatní složky do jednoho celku. Na úrovni smyslového vědomí zabraňuje splývání s vnímaným formou "já jsem kdo to vidí/slyší/zakouší". Dále charakter smyslového vědomí má vliv na intelekt, která závisí především na míře rozlišování. Tento intelekt se stává polem, kde může působit vědomá mysl symbolizovaná Merkurem. No a cit jakožto intelektualizovaný pud využívá síly intelektu, aby prosadil jeho cíle. Takto je vše propojeno.

O Jupiteru a Saturnu se uvažuje jako o symbolech osudových dispozic, které mají kořeny v minulých životech, tudíž jde o uzrálý osud, na kterém je těžké něco bezprostředně měnit. Jupiter symbolizuje pozitivní stav karmických sil a na to se váže vyšší intelekt, který souvisí s pocitem sounáležitosti bytostí, ke kterému karmicky vyspělá bytost vždy spěje. Saturn na druhou stranu představuje negativní karmu, takovou prostřednictví níž okolní svět potlačuje naše aspirace. S tím ale souvisí také instinktivní nebo i vědomé poznání karmických zákonů. Činnost obou těchto složek má svůj kořen v hluboce uložených přesvědčeních nebo komplexech.

Je-li Slunce slabé, na úrovni smyslového vnímání člověk splývá s vnímaným a tím je oslabena rozlišovací schopnost, tím jsou oslabeny i možnosti vědomé mysli. Potom je cit více primitivní.

Je-li Luna slabá, člověk má na úrovni Slunce sklon k neopodstatněné sebejistotě, která ho vede ke spoustu omylům. Myšlení je logické pouze v nějaké dosti omezené realitě. Intelekt citu se uplatňuje v souladu s tím.

Je-li Merkur slabý, může zde být potenciálně silná rozlišovací schopnost, ale nedostatek schopnosti toto jednak úspěšně komunikovat, nebo uvádět hbitě do souvislostí s citovými požadavky. Může zde být silný rozkol mezi citem a intelektem.

Je-li Venuše slabá nebo silně poškozená, společenský cit se může jevit jako velmi netaktní, nekultivovaný a následkem toho je činnost Marse vnímána jako hrubá, násilná, neomalená.

Je-li Mars slabý, společenský cit může být kultivovaný a přesto na citové úrovni může chybět určitá potence k dosažení toho, co pudová složka požaduje. Takový člověk může být příliš ve vleku společenského "větru".  

Slunce v mystice

"Když jsem se kdysi blahé paměti naučil vyvolávat nějaké sluneční protuberance, poznal jsem, že jsou dobrým hnojivem pro růst ducha, po němž jsem toužil. Tak jsem se na to tak trochu zaměřil, slunce si asi na to zvyklo a pak už to šlo jako na drátku. Počasí začalo být více a více extrémní, obyčejem se stala nevraživost jednoho na druhého a nakonec se vytvořilo nedýchatelné ovzduší, což asi bylo pravým produktem tohoto, snad mi lze věřit, poctivého mystického úsilí."

"Jisté je, že i z dnešního pobytu v těle beru dokonce dost velký užitek, neboť vítr zkušeností teď právě nejmocněji odvívá bódhisattvický blud, že je třeba světu něčím dobrým pomoci. Zvláště když se člověk dovídá, že tuto úlohu vezme na sebe slunce; to už se člověk cítí na to, že je nejvyšší čas ,,neorganizovat"."

"Slunce je zářící, protože stejně jako samozářné bytosti má strukturu, jejíž podstatou je uvolňovat do prostoru kvanta, která jsou nezbytnou podmínkou života bídných, chtíči zachvácených, a proto temných bytostí. A protože tyto bytosti a jevy přijímají od Slunce životodárné principy, je to pro něho pramenem štěstí. Máte se stát podobný Slunci. Máte také dávat a nic nepožadovat, aby se i s Vámi stala proměna, po níž již nebudete bytostí,která žije chtěním, nýbrž dáváním. Až se to stane, budete moci konstatovat, že se ocitáte na bezkonečné cestě samozářného bytí, které, je-li donošeno až do konce, bude zakončeno nirvánou. Nemyslete si, že vrcholu duchovnosti může být dosaženo člověkem, který žije ve chtění. Ty fotony samozářného bytí jsou právě tím, co z bytosti odnáší stagnaci a tím i zatemnění a nedokonalost."

"Člověk je mikrokosmos. Jeho kvalitativním centrem je stejně jako ve vesmíru "fosforeskující" prasubstance, totiž paraátman, jenž ve tvůrčím procesu je vlastně obdobou hvězdného oblaku, nechci-li přímo říci "utajeným vesmírným světlem. Dále směrem k periferii je ohňovým centrem, jehož obdobou jsou slunce. Potom přicházejí různé vibrace, které již nevytvářejí ani jas ani oheň, nýbrž nezářivé (hmotné nebo i plynné) prvky, které v mikrokosmu vytvářejí psychickou bytnost. Posléze, na periferii, je člověk tělem, které koresponduje s hmotou, vyjádřenou ve vesmíru planetami."

Talos Principle (game) - rozvoj materialistické filozofie do transhumanismu + reference klimatického kultu a covidismu.

Saturn ve znameních

Saturn symbolizuje primárně osud neboli karmu; Saturn sice může být ve znameních jakéhokoliv živlu, ale povaha jeho samotného je z podstaty zemská, melancholická a to znamená, že osud symbolizovaný Saturnem se vnucuje hlavně na té nejviditelnější hmotné úrovni nebo v přeneseném smyslu jako mantinely, zdi, překážky. Co se týče jeho postavení ve znameních, to hlavně symbolizuje jakým způsobem se člověk staví ke svému osudu, jakým způsobem je na něj naladěn a pro jaké zevní události je vyladěn. Pokud je Saturn ve znamení, kde působí harmonicky, tak je symbolem povahy, která dobře snáší osudové nahodilosti a dokáže v jejich působení metodicky pracovat. Působí-li neharmonicky člověk se se svým osudem jakoby hodně pere a nebo u něj dochází k různým těžko zvladatelným osudovým ranám.

Saturn v ohnivých znameních - osud je vnímán primárně jako omezení vůle

V Beranu vyvolává povahu, která jakoby často pod napětím čeká, kdy se bude moci projevit, "vybouchnout" akcí atd., zde Saturn působí neharmonicky, vyvolává nevlídnou povahu.

Ve Lvu je to trochu podobné jako v Beranu s tím rozdílem, že člověk hledá neustále možnosti, jak se zazářit jako osobnost a takto šplhat vzhůru. U Arnolda Schwarzeneggera je Saturn ve Lvu v konjunkci se Sluncem a Luna v Kozorožci. V tomto případě Slunce vyzdvihuje zářivé kvality Lva nad restriktivní povahu Saturna a díky Luně v Kozorožci je zde silný smysl a cit pro "šplhání" skrze Saturnské překážky, jedná se o horoskop velmi pozoruhodné schopnosti probíjet se životními překážkami na vrchol slávy.

Ve Střelci vyvolává 

Saturn v zemských znameních - osud zde poutá člověka k pozemským praktickým zájmům

V Býku poutá k manuální práci, zemědělství, zemi, zručnost 

V Panně praktické zájmy, mysl pracující pro změnu životních poměrů, praktické teorie zlepšující život. Corbett.

V Kozorožci velmi dobré praktické založení, osud se dobře rozvíjí pomocí metodické práce, je jakoby stavěna jedna cihla na druhou při budování úspěchu. 

Saturn ve vzdušných znameních - člověk je na své osudové okolnosti citlivý především prostřednictvím intelektu

V Blížencích přílišná mělkost a nestálost, omyly, mnoho planých teorií atd. Např.: Alex Jones

Ve Vahách, soustředěnost na udržení citové a vztahové rovnováhy, filozofičnost, chlad a rezervovanost ve společenském sebeprosazování

Ve Vodnáři vnímání ideí a myšlenek, které stojí za osudovými nahodilostmi, za dozrálými osudy, výborná intuice, filozofičnost, vědeckost

Saturn ve vodních znameních - osud zasahuje do života skrze citovou složku

Rak - společenské a rodinné rozvraty, snaha se tvrdě uplatňovat v rodině, sobectví, nebo naopak těžké vlivy od ostatních (Rocky a jeho rodinné těžkosti, děda), citové vztahy tak jako tak tvrdě doléhají na člověka

Štír - osud rozbuřuje vášně, člověk se ovládá, ale v určitých chvílích jakoby tryská emocemi...

Ryby - ryby jsou symbolem citovosti, kterou je člověk jakoby unášen bez schopnosti emocemi manipulovat, Saturn člověka k osudům s tímto spojeným jakoby přikovává, je to asi nejdrastičtější znamení pro Saturn

Ženy u mě na pracovišti

Když tam ještě nebyli, tak jsem byl v prostředí, kde jsem si mohl dělat srandu z toho, že nikoho kolem sebe nemam rád (pro jejich bezohlednost vůči duchovním hodnotám), když jsou již zde se svými "milými egy" tak jsem čím dál tím víc považován za hajzla, protože nejsem "milý" ve smyslu otevřenosti, zranitelnosti a já nevím čeho ještě, i když se snažím usilovně o to, abych neubližoval a snažím se být ke všem férový. Takové jsou účinky ženského milého egoismu. Egoismus plynoucí z materialismu je vždycky zlý.

XII. dům

Dům charakteristický tím, že to co je v něm, je připraveno o zdroje "externí validace" - řečeno v moderních termínech. Pokud člověk touží po uznání, buď se mu ho nedostává a nebo je na něj útočeno. Viz mé Slunce a frustrace s ním spojené. Viz také to, co cítím, když má Slunce podporu tranzitním trigonem např. od Marse nebo Saturna, také Jupiter během Vánoc 2021. Je to také příležitost stát se mistrem "interní validace", což ovšem také může mít své úskalí ve formě nemístné odvahy, bezohlednosti na city druhých atd.

V mém případě jsem do určité míry nahradil egocentrickou externí validaci za jógické předpisy a potvrzení zkušeností lidmi, jejichž intelektu důvěřuji. To mě vede ke snaze být objektivní, protože cítím, že poté "validaci" dodá sama realita - Sokratovské sebevědomí.

Můj horoskop má ale silné obsazení zn. Lva a to je znamení, které silně projektuje svůj sebeobraz. Taková je citová a pudová složka, společenský cit i ideály. Je zde tedy společenský cit postavený na tom, co bylo validováno externě - to přináší problémy jak v práci, tak např. v kostele. Něco se u mě změnilo až tím, že jsem se seznámil s poučkou a předstírání normálnosti, maskování se "tamasem" atd. Každopádně silné obsazení zn. Lva vytváří silné nároky na Slunce a tím jsem nucen řešit řadu otázek ohledně "validace" a jak ji opatřit, tak jsem se dostal vlastně ke spoustě lidem a do různých společností, kde jsem vždy viděl, že otázka validace je řešena mezi těmito lidmi z mého hlediska neuspokojivě. - Dlouho mě oslňoval Mezník, ale asi až do té doby, kdy podlehl holce a stal se posedlý tím, co si o něm myslí, i když oklikou přes různé sexual market palce hovadiny atd. Pak tu byl Elliott Hulse, ten ale příliš lpí na těle a pocitu moci, které pořád musí ventilovat, přesto je jeho cesta poučná. Dále James Corbett, ten zase ale nechápe, že svět je řízen karmickými příčinami a tak se snaží "být jedním ze spravedlivého trpícího lidu vs konspirátoři". Podobně je na tom Icke.

 Podobně jsem byl zklamán i electric universe komunitou, viz forum sirius moving.. a to byl myslím tranzitní Saturn v trigonu na Merkur a zároveň Merkur v konjunkci s Marsem, Merkur v trigonu na Lva - prostě kritický moment v tomto smyslu. Další ztráta iluzí. Jiný případ Jorjani - snaha zakotvit své učení v marxismu. Celá historie mého aktivního zájmu o druhé lidi by se vlastně dala chápat tak, že mě k nim přitahoval nějaký druh interní validace, který jsem neměl osvojen. V dětství mě nadchnul třeba Padevěd se svým přístupem k mobilu, Einstein pro svoji intelektuální průbojnost, Schwarzenegger atd. Pak něco jako trest přišel Mezník a dostal jsem se mu do područí s tím, že dokázal zapůsobit na moji touhu po odstraňování externí validace - Ruiz, Castaneda, to nabylo také extrémních rozměrů - Fascinace Billem Hicksem atd. Hráli jsme si s "Real Social Dynamics" - Julien - počátky povědomí o bezpříčinné radostivosti - další důležitý mezník na cestě ke zvnitřnění. Z RSD v praxi se mi udělalo špatně a přišlo MGTOW, red pill, black pill - další bomba v možnostech, jak odstraňovat externí validaci.

Problém s tím vším byl hlavně v tom, že vše bylo moc myšlenkové, a i když to mělo celkem silný náboj, celá bytost chtěla něco jiného. I tak vznikla ovšem osvobozující tendence. První velká testovací bitva byl covid a ten odhalil další formu touhy po externí validaci - to se zhmotnilo v bouřlivém pracovním prostředí na jedné straně a snahou vyrovnávat to "klidnější společností" na straně druhé. Tato bitva udělala čáru mezi mnou a rodinou.

Další názorová revoluce byl Kámen Mudrců a Barnesovo výchova - fyzické dření do té míry, aby byly všechny bytostné tendence trvale vyprovokovány. Tím vše dostalo nový rozměr - počátek práce s celou bytostí, ne jen s myslí a tím, co dokázala podmíněně strhnout. Nyní jsem drcen klubem Canopus a nevím zatím, jak se k tomu postavit, protože tam to touhou po validaci a tamasem na jednu stranu vyloženě smrdí, na druhou stranu mě to nutí snad poprvé v životě chovat se společensky uhlazeně a ohleduplně. Musím ovšem hrát odporné hry a vzniká nebezpečný tlak na moji sexuální složku. Zaměstnání mě má na druhou stranu asi naučit, aby mi ani podvědomě nezáleželo na názoru vysokoškolsky vzdělaných a podobně titulovaných lidí, vědcích, dokonce i na Indovi mi již tak nezáleží. Tak se učím sám to, co jsem neměl ze své hlavy o 10 let dříve, když jsem opouštěl školu. Teď vidím problém v používání mozku tak, abych se uměl maskovat a nedostával se do situací, které se manifestují vnitřním přetlakem spodního centra. Ovšem vyhýbání se nesprávným lidem je také důležité. Jinak jsem se naučil nevyhýbat se úzkostlivě špatně sociálně situovaným lidem.

Celá moje cesta se jeví jako cesta za zvnitřněním formou odstraňování závislosti na externí validaci, problémem zde zůstává:

1) Nutnost předstírat zájem o tuto validaci tam, kde jej již nemám, je třeba to dělat co nejchytřeji. Potřebuji pracovat mezi lidmi, ale nepotřebuji ospravedlňovat svoji existenci jejich názorem.

2) Vystupňovaný sexuální pud, zde je kořen mého barbarického nezájmu a validační mechanismy žen, přistupuji k nim násilně. To ale není nejšťastnější řešení.

3) Špatně rozvinutá citlivost ve smyslu užitečné validace. Nepotřebuji ospravedlnit svoji existenci, ale také nemůžu čekat, že mi druzí budou automaticky věřit, proto je důležité budovat takovou osobnost, která respektuje hranice jiných lidí.

4) 

Co mi dali druzí

Mezník - pohrdání autoritami, zpochybňování běžné cesty za vzděláním, bylo v tom ale mnoho vzteku

Top Dollar a spol - pohrdání ženskými zbraněmi, krásou, shaming technics atd. rázné odmítání těchto věcí.

Icke, Chobot a spol - Odmítání fyzické reality jako takové.

Elliott, Tate - prosazování se silou bez omlouvání

Corbett - myšlení o společnosti, jako bych za ni byl zodpověden a s tím spojené sebevědomí

Problém s lidmi je ten, že se nikdy nevydají jedním směrem - externí vs. interní validace. Externí validace chtěl dosáhnout například Achilles nebo Alexander Veliký, interní Buddha.

Připomínka: Udělat sebeúctu otrokyní božství.

"Konspirační teorie" - Čína vs. anglosaský svět

Dle toho, co řekl Vivekananda a také Meyrink - Britové budou platit za jejich koloniální éru, protože se k tomu stavěli jako "panská rasa" a ne jako Genghis Khan - nezúčastněně, jako nástroj boží. Následky pozorujeme již dnes. - Migrace, islamizace, perverzita (radikální feminismus, LGBT), ztráta národních hodnot. Žlutá rasa se mstí za pokoření Asie? O tomto mluví i Neelová, a jistě zde hraje i roli odcizení nauky - Tibet padl. Nyní se zdá, že se nejvnějšnější aspekt tohoto boje týká ropy. USA jsou největším producentem ropy, jejich vazal Saudská Arábie jsou druhým, Irák pátým, Canada čtvrtým a Rusko třetím. Rusko je tedy jediným velkým státem, který je jistou pákou proti této hegemonii spojených států a zde přichází do hry Čína. Vivekananda řekl, že to bude Čína, kdo vytrestá "Angličany". Čína nyní mocně tahá za svoje nitky: Green deal - podkopání významu ropy, zbavení ropy jejího komoditního významu, týká se fosilních paliv celkově, WHO ("pandemie") - zavedení totalitních prvků v západní společnosti (je zde jasně přenesený model Číny - snaha zavést CBDC, covid pasy, Tedros, návrat k Marxismu atd.). Číně vyhovuje konflikt Ukrajiny s Ruskem, protože díky sankcím se Rusko stává vazalem Číny. Čili - na jednu stranu je význam fosilních paliv podhrabán, na druhou stranu Čína získává na svoji stranu stát, který disponuje těmito komoditami v mocné míře.

Slovanský svět je nyní svět "čisté krve", která nenese viny zbylých západních Árijců, ale naopak jimi byla dlouhodobě utlačována. Je zde velký tlak udržovat slovanský svět znesvářený. V politice USA jsou dvě frakce: Čínští vazalové a politici, kteří vnitřně zastupují pozitivní příchylnost ke koloniální síle a právu na panství - řecký duch, dejme tomu v jedné osobě symbolizovaný Alexandrem Velikým, takové pohnutky celkem svérázně reprezentuje Donald Trump nebo Tucker Carson. Jakmile se dostali v USA k vládě čínští vazalové, vznikla válka na Ukrajině a sabotáž Rusko-Evropských vztahů. Důsledky jsou ty, že USA ztrácí finance, slovanský svět je ochromen a Čína izolovala Rusko od západu pro sebe. Čína s pomocí Ruska také začíná ovládat střední východ a Afriku - tradiční kolonie zápaďanů - zdá se, že se všechny síly připravují na karmický trest západu a slovanský svět zde sehraje klíčovou roli. Možná vše záleží pouze na udržení nauky bílým člověkem a že účelem všeho, co se děje, je snaha nauku bílým vyrvat. To by se ovšem dělo na - pro většinu i relativně zasvěcených lidí - podvědomé úrovni.