Úvod

V posledních letech k nám přicházejí zajímavé poznatky o tom, jak je vše ve Sluneční soustavě propojeno elektromagneticky. Kromě toho také již dávno víme, že naše Země má své vlastní mohutné elektromagnetické pole, které nás mimo jiné chrání před výrony hmoty ze Slunce. Není také nejnovějším poznatkem, že máme jako živoucí bytosti elektromagnetická pole kolem našich těl. Ostatně mnoho lidí zná onen fenomén, kdy v čase velkého nadšení jakoby přeskakuje jiskra mezi jejich tělem a například kovovou klikou od dveří nebo jimi a jiným člověkem. Jde o efekt, který je často provázen tímto nadšeným stavem mysli a snad nikdy, alespoň podle mých zkušeností, například depresivním stavem mysli nebo pociten nedostatku energie. Toto všechno, co jsme si zde řekli, nás tedy může vést k úvaze, že jednak okolní vesmír není od nás sterilně izolovaný, jak jsme si až dosud mohli myslet a jak to stále tvrdí školní věda, ale také že sám elektromagnetismus jaksi souvisí s psychickým naladěním a projevy bytostí.

Je nevyvrátitelným faktem, že lidé v nás dokážou vzbudit jisté pocity, aniž by se vnějškově museli projevit. Existují například lidé, o kterých se říká, že přímo tzv. září energií a vzbuzují pozornost a úsměv už jen tím, že vstoupí do místnosti. V kontrastu s tím jsou ale také lidé, před kterými se ostatní lidé spontáně duševně uzavírají, aniž by je vůbec znali. Označení, že ten či onen člověk září energií, nebo má kolem sebe silně vyzařující charisma, či že onen člověk vysává dobrou náladu ze svého okolí, naznačuje, že zde pracujeme se spontánními reakcemi lidí, na stav biologické energie jiných lidí, přičemž energie těl se projevuje alespoň z části elektromagneticky, tak jako v jiné škále a intenzitě u planet a hvězd.

Snad pro nikoho - alespoň trochu uvažujícího - není psychologickou novinkou to, že rodiče svým charakterem mocně modelují své děti a že se mohou stát pro ně jistým psychologickým komplexem, jehož vzorce děti opakují i třeba poté, když již s rodiči nemají přímý styk. Přitom ale pokrytecké poučování o zásadách, jež rodič sám nedodržuje, veliký vliv obsahově nemá. Dítě je spíše ovlivňeno tím, jaký onen rodič doopravdy je a tím se vracíme k elektromagnetismu - ovlivněno tím, co ze sebe rodič vyzařuje. Vzhledem k tomu všemu mi z evolučního hlediska přijde více než přirozené, že pokud takto dokáže rodič, řekněme během dvaceti let, ovlivnit dítě, pak elektromagnetičtí giganti jako je Jupiter, Měsíc, o Slunci ani nemluvě atd., se za miliony let mocně vtisknuli do podvědomí našeho biologického druhu, jako jisté postavy s mocnou přítomností. Z tohoto hlediska pak přestává být také automaticky naivní a dětinský všechen ten zájem - napříkad starých Řeků - o bohy, kteří byli asociováni právě s jednotlivými planetami. Jak jinak by také mohla kultura, jež nám dala matematiku, logiku, základní kámen západní filozofie, ideu demokracie a já nevím co ještě, propadat jako celek ničím neopodstatněným bludům, které připusujeme jen těm nejchorejším a nejzmatenějším myslím?

***

Před lety jsem cosi říkal o astrologii jednomu materialisticky uvažujícímu skeptikovi. Tento člověk nedokázal přijmout myšlenku, že by jeho osud byl něčím vnějším řízen. To je vlastně vůbec asi nejčastější výhrada vůči astrologii. Později mi bylo nápadné, že se tento člověk neustálé pouští do konfliktů se šéfem, ale naprosto bezvýsledně. Spíše z toho měl problémy. Když jsem na to upozornil, přiznal, že to tak je, ale pak nějak poznamenal, myslím, že si nemůže pomoci. To byl tedy člověk s osudem ve vlastních rukou (ovšem ve svých představách). Z objektivního hlediska ale byl člověkem s pokřivenou ideou o svobodné vůli. Kdyby totiž mít svobodnou vůli znamenalo, že si můžu dělat co chci, dokud mě nezastaví policie nebo společenské limity, tak by postrádalo veškerý význam všechno to zajímání se o psychologické komplexy, vlohy, rodové touhy, pudy a o další řadu věcí, jež podmiňují naše chování a které nám berou možnost volby vždy, když působí z podvědomí. Tyto věci samozřejmě význam mají, to ovšem ale neznamená, že se mezi psychology setkáme pouze s lidmi se střízlivějším názorem na tzv. osud. Alespoň já jsem něco takového nezaznamenal. Psychologie se totiž stará o to, aby ošetřovala hrubě nápadná psychologická omezení a výchylky, které člověku brání, aby byl "normální" ve společenském životě a v existečním smyslu. Pak již méně nebo vůbec se stará o pohnutky, které jsou považované za zdravé, normální nebo dokonce za naprosto nedůležité. Člověk si například vzpomene na kamaráda z dětství, zavolá mu, je z toho schůzka a ta přinese důležitou životní změnu. Povrchní člověk to vidí tak, že se rozhodl zavolat kamarádovi a měl třeba štěstí, pokud se mu život změnil k lepšímu. Hlubší pozorovatel se nicméně ptá, odkud přišla osudná vzpomínka na kamaráda a proč zrovna v tu dobu?

***

Řekl jsem, že jsme se s energií planet a jiných astrologicky významných prvků evolučně vyvíjeli, mají tedy pro nás psychologický význam. Astrologie samotná zkoumá různé vztahy mezi postavením těchto prvků a charaktery lidí. Zjistilo se například, že pokud nějaká planeta při narození člověka zrovna vychází, člověk má velmi nápadnou tendenci se s touto energií identifikovat na úrovni své osobnosti, kdežto když zrovna zapadá, má silnou tendenci ji vidět především v druhých lidech. Když tedy například vidí nebo chce vidět něco charakteristicky určitého v jiných lidech, přitahuje do svého života právě takové, které se s tímto obrazem chtějí a umí identifikovat a tím už se postupně rýsuje obraz jistého osudu. To jsou jednoduché příklady. Astrologických vztahů bylo již vypozorováno mnoho a mnoho v různě subtilních rovinách, ale mnoho také zůstalo dosud skryto.